Restaurace habsburkismu v České republice IV

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Kroutvor opomněl jeden podstatný faktor. Skutečnou národní, lidovou revoluci, jejímž dovršením bylo vystoupení legií v I. světové válce. To, co je pro některé jen jakousi episodou dějin u jakéhosi amorfního obyvatelstva, je pro český národ podstatou zápasu o národní a sociální existenci v Evropě - nikoli v jakémsi umělém „středoevropském prostoru". Pojem národa, zejména pojem lidu, který je aktivním činitelem dějin, je v této koncepci zcela vytěsněn na okraj badatelského zájmu. Na neštěstí pro badatele a bez hlubšího významu pro dějiny českého národa, Kroutvor není sám. Připomeňme jen publikaci Tomáše Zahradníčka, „Jak vyhrát cizí válku. Češi, Poláci, Ukrajinci 1914-1918.", Praha 2000. A máme opět stejnou koncepci. V opozici proti Zahradníčkově koncepci by bylo klidně možno napsat knihu, „jak prohrát cizí národy. Češi, Slováci, Rusíni, Poláci, Ukrajinci, Chorvati, Srbové, Slovinci, Makedonci, Rumuni, Italové proti Habsburkům, Němcům a Maďarům 1914-1919." Oproti tomu již T. G. Masaryk správně vymezil českou otázku nejen jako otázku evropskou, nýbrž jako otázku světovou, jak je tomu u všech malých národů. Politické hrátky s habsburkismem zapadají dnes do našeho prostředí jako fosilie zaniklé geologické éry.

Obraťme se k současnosti. Česká inteligence by měla projevit více smyslu pro exaktní poznání reálií konce rakouské monarchie a vzniku ČSR. V tomto směru je jednou z mála vynikajících objektivních prací monografie Petra Prokše, „Konec říše Habsburků", Praha 2004, která sice rovněž bazíruje na střední Evropě, ale rozebírá též podrobně konstrukci tzv. německé Mitteleuropy. Pro význam odkazu všech československých republik, pro poučení z nezdarů, a naopak též z úspěchů, kterých tyto republiky dosáhly. A dnes? Nejsme stát jednoho trůnu a jednoho náboženství. Televizní snahy propagovat takový stát nemají reálnou šanci. Náš národ vždy více inklinoval k „republikánskému kacířství". Naše tradice nás v tomto směru zavazují mnohem více než tradice protireformace a habsburkismu. Neexistuje jediný důvod, proč by měla nadále pokračovat kampaň, kterou lze označit podle kancléře Schuschnigga i maďarského historika Fejtö jako „rekviem za mrtvou říši". Kampaň pro morální resuscitaci zaniklého státu, o kterém již roku 1880 britský premiér lord Gladstone řekl: Rakousko bylo vždy zarytým nepřítelem svobody v každé evropské zemi, ale na rozdíl od Ruska nikdy nepřálo ani svobodě Slovanů, odporovalo sjednocení Německa, bránilo vytvoření Belgie a nehnulo prstem pro osvobození Řecka, takže neexistuje případ či jediné místo na mapě, kam by se dalo ukázat prstem a říci: tady Rakousko udělalo dobře. Česká inteligence by měla zaujmout zásadový postoj k habsburkománii, vystoupit ze silencia a dáti najevo, na které straně barikády stojí. Nejsme vlastní dědicové habsburkismu, tím méně jeho pohrobci. jak pravil Palacký – „Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm."

Národ, který si neváží své historie, si ji musí čas od času zopakovat.

T. G. Masaryk (*7.3.1850,+14.9.1937)

(Z publikace Živé hodnoty Masarykova Československa, 2009, str. 172-180; vydáno s laskavým svolením prof. PhDr. Bohumíra Blížkovského, CSc.)